Adopce na dálku®

Pomáháme chudým indickým dětem získat vzdělání

DLOUHODOBÁ PODPORA

JEDNORÁZOVÁ PODPORA

Doprovodné projekty

v chudých oblastech Indie

 

PODPORA VZDĚLÁNÍ
VÝSTAVBA BYDLENÍ
PODPORA ZDRAVÍ

Přednášky, besedy

 

o projektu ADOPCE NA DÁLKU®
a ŽIVOTĚ V INDII

Indie - země kontrastů


Poslední aktualizace: 24. 7. 2017


Indie je zemí neuvěřitelných kontrastů nejen z hlediska geografického a kulturního, ale i sociálního. Chcete-li se dozvědět více, přečtěte si následující řádky.


 

vlajka IndieVýznam symbolů na indické vlajce:
oranžové pole – odvaha a obětování
zelené pole – víra a rytířství
bílé pole – mír
modrý kruh a slunce s 24 paprsky – kolo zákona, tento symbol spravedlivého řádu vznikl za vlády krále Ašóky

 

Indie se snaží zařadit mezi země s moderní ekonomikou a rozvinutým průmyslem. Potýká se však s velkou nezaměstnaností, nepředstavitelnou chudobou, přehnanou byrokracií a bohužel také s negramotností.

Přestože jsou zde velká moderní města, přibližně 2/3 obyvatel žijí a pracují na venkově.

Indická společnost je velmi religiózní. Přibližně 80 % Indů vyznává hinduismus. Z ostatních náboženských skupin jsou zastoupeni muslimové (14,2 %), křesťané (2,3 %), sikhové (1,7 %), buddhisté (0,7 %) aj.

Foto: Archiv DCH HK

S celkovou populací přesahující 1,3 mld. obyvatel je Indie druhou nejlidnatější zemí světa. Hlavní město je Nové Dillí. K dalším indickým velkoměstům patři Bombaj, Bangalore a Kalkata.

Státní zřízení Indie je republika. Na jejím území se rozkládá 29 států a 7 unijních teritorií.

Indie vznikla 15. srpna 1947, kdy získala nezávislost nad Velkou Británii. Na severozápadě Britské Indie byl současně založen stát Pákistán. Obě země dodnes soupeří o spornou oblast Kašmíru.

Obyvatelé Indie hovoří nejméně 15 různými jazyky a cca 840 různými dialekty.

Národním jazykem hindština (slovo hindi je perského původu a znamená „indický“) mluví kolem 45% indické populace. Úředním jazykem v Indii je také angličtina.

Národní měnou je indická rupie (100 Rs = cca 35 Kč).
 

 

Stát KARNATAKA

V tomto státě žijí děti zapojené do projektu Adopce na dálku®, který je realizován v oblastech Bangalore a Belgaum.

Stát Karnataka je indický spolkový stát, který se nachází na jihozápadě Indie a má cca 61 mil. obyvatel.
 
Hlavním městem Karnataky je Bangalore, které patří k nejrychleji rostoucím městům v Indii. Předpokládá se, že v roce 2025 bude mít 11,3 mil. obyvatel (oproti 8,2 mil. obyvatel v roce 2010).

Město Belgaum má cca 500 000 obyvatel na rozloze 134 km2.

mapa

Úředním jazykem státu Karnataka je vedle hindštiny a angličtiny ještě kannadština. Dalšími jazyky, s nimiž se lze v tomto státě setkat, jsou tamilština, konkanština a maráthština.

Karnataka se nachází v tropickém podnebném pásu. Teplé a suché počasí po většinu roku střídají monzunové deště, které přinášejí obyvatelům dlouho očekávanou vláhu.

Na chudém venkově se lidé živí hlavně zemědělstvím. Některé oblasti Karnataky však trpí suchem, které někdy trvá i několik let.

Foto: Archiv DCH HKFoto: Archiv DCH HK

Venkovské oblasti státu Karnataka na jihu Indie trápí vysoká nezaměstnanost, negramotnost a chudoba. Jednou z příčin chudoby je přetrvávání kastovního systému, který byl oficiálně zrušen a zakázán, ale stále přetrvává.

 

 

KASTOVNÍ SYSTÉM

Kastovní systém představuje ve své původní podobě zařazení člověka do čtyř různých vrstev na základě duchovního vývoje. Toto rozdělení bylo poprvé zmíněno 1500 až 1000 př. n. l. Každá vrstva má svou symboliku ve čtyřech částech lidského těla (ústa, paže, stehna a chodidla) a má přidělenou i barvu. Toto rozdělení se následně stalo součástí životního stylu obyvatel Indie a později se přenáší i na společnost, kdy byly vytvořené kasty - čtyři společenské vrstvy:

1.    bráhmany (kněze) z úst,
2.    kšatrije (válečníky) z paží,
3.    vaišji (obchodníky, řemeslníky a zemědělce) ze stehen,
4.    šúdry (služebníky a dělníky) z chodidel.

Vedle těchto čtyř kast jsou ještě tzv. „daliti“ (nedotknutelní), jimž se říká také párijové. Tito lidé nepatří do žádné společenské vrstvy. Žijí za hranicí chudoby a příslušníci ostatních kast je považují za nečisté. Jejich přítomnost a dokonce i stín, může poskvrnit ty, kteří jsou příslušníky vyšších vrstev.

Foto: Archiv DCH HK
Kastovní systém je hluboce zakořeněn v srdcích a myslích tamních obyvatel. Zatímco příslušníci vyšších kast žijí většinou v blahobytu, lidé z nejnižších kast žijí za hranicí bídy.

 

 

BYDLENÍ A ŽIVOT NA VENKOVĚ

Foto: Archiv DCH HK

Ve vesnicích žijí lidé velmi prostě – jednoduché obydlí, uvnitř chudě zařízená místnost, která je rozdělena přepážkou na potřebný počet části. V prostém venkovském obydlí často žije velmi početná rodina, která čítá i několik generací.

Obývací místnost. (Archiv DCH HK)Skromná kuchyň ve skromném stavení. (Archiv DCH HK)Foto: Archiv DCH HK

Na indickém venkově není zajištěn stálý přívod elektrické energie do domácností. Ve městech dochází k přetížení sítí a tím i k častým výpadkům. Indové tento problém řeší záložními zdroji nebo k osvětlení používají jen svíčky.

Foto: Archiv DCH HK

Rovněž systém kanalizace je nedostatečný, nebo zcela chybí. Vesničané mají k dispozici obvykle pouze jedinou studnu. Voda v mnoha případech nesplňuje standardní hygienické normy.

Foto: Archiv DCH HKFoto: Archiv DCH HKFoto: Archiv DCH HK

Lidé z vesnic a chudých oblastí dosud perou prádlo ručně na kamenech. V případě, že je v blízkosti řeka, perou prádlo přímo v ní, nehledě na to, že je silně znečištěná.

Foto: Archiv DCH HK

V Indii spočívá starost o domácnost a početnou rodinu na ženách. Děti rovněž pomáhají s chodem domácnosti. Jejich hlavním úkolem je nošení vody, a to z míst, která jsou vzdálena někdy i 6 km od domova. Děti jsou nuceny pracovat, aby zvýšily příjem rodiny, místo toho, aby chodily do školy.

 

 

INDICKÁ KUCHYNĚ

Životní podmínky některých obyvatel jsou velmi žalostné, takže jen stěží mají jedno hlavní jídlo denně.

Tradičním pokrmem v Indii je rýže na různé způsoby a tzv. chapati („čapátí“) – jednoduchá  pšeničná placka, která zastupuje náš tradiční pokrm - chléb. Oblíbené jsou pečené banány. V Indii je více než 100 druhů banánů, které se různě upravují ke konzumaci.

Foto: Archiv DCH HKFoto: Archiv DCH HK

Indové mají hluboce zakořeněné  pravidlo pravé a levé ruky. Pravá ruka slouží k podávání a přijímání pokrmu a také k podávání ruky. Levá ruka slouží k očistě, při hygieně a dalších činnostech, kdy ruka přijde do kontaktu s nečistotou. Levá ruka nesmí být podána druhé osobě. Toto jednoduché pravidlo bylo zavedeno pro udržování základních hygienických norem.

Dalším pravidlem je nedotýkat se ústy potravin, které konzumují ostatní. Znamená to, že si nesmíte kousnout např. do placky a nabídnout ji dál.

 

 

OBYVATELÉ INDIE ZACHOVÁVAJÍ TRADICE

Hosté jsou tradičně vítáni záplavou květin, zapálenými vonnými tyčinkami, květinovými věnci a dalšími projevy přátelství.

Foto: Archiv DCH HK

Nedílnou součástí tradic je oblečení. Pro muže je tradičním oblečením tzv. dhótí, což je pruh látky, který si uvazují kolem pasu. Takto oblečené muže je možné stále vidět na vesnicích v horských oblastech, ale jen zřídka ve městech.

Foto: Archiv DCH HKFoto: Archiv DCH HK

Tradičnímu oděvu žen se říká sárí (saree) a je stále oblíbené. Sárí je 5 až 8 m dlouhý pruh látky, který se uvazuje několika způsoby. Jeho vzory a vázání se různí od oblasti k oblasti.
    
V minulosti hrály velký význam barvy a některé barvy se významově stále tradují.

Význam barev podle indické tradice:

  • Bílá v Indii symbolizuje smutek a truchlení za mrtvé. Proto vdovy oblékají sárí v této barvě. Bílá se také nosí při různých náboženských obřadech. Indičtí duchovní často oblékají bílý oděv.
  • Černá rovněž vyjadřuje smutek. Symbolizuje i nešťastný osud či znamení. Tato barva sárí není z tradice příliš oblíbená.
  • Modrá byla v minulosti považována za barvu zemědělců, řemeslníků a jiných manuálně pracujících lidí. Lidé z vyšších kast se této barvě vyhýbali vzhledem k fermentačnímu procesu při výrobě modrého barviva, který považovali za nečistý.
  • Zelená bývala barvou obchodníků. Je také barvou islámu a proto je velmi oblíbená zejména u muslimské populace.
  • Žlutá je barva náboženství a asketického života. Žluté sárí má podle tradice nosit matka 7 dní po narození dítěte.
  • Červená je snad nejoblíbenější barvou. Znamená štěstí, hojnost, plodnost, radost a veselí. Je to typická barva svatebního sárí.

Když chce například dívka vstoupit do manželství, nutně potřebuje věno. Sňatek domlouvají rodiče a výše věna je při vyjednávání prioritou.

 

 

ZAMĚSTNÁNÍ

 Na chudém venkově si lidé vydělávají na živobytí převážně jako námezdní dělníci v zemědělství.

Foto: Archiv DCH HK

Další možností obživy je pouliční prodej koření, ovoce či zeleniny – anebo práce ve stavebnictví. Těm, co se daří lépe, mají svůj obchod.

Foto: Archiv DCH HKFoto: Archiv DCH HKFoto: Archiv DCH HK

Průměrná mzda námezdního dělníka je u mužů 50 rupií denně, u žen 30–40 rupií za den. Za jeden den práce si tak mohou koupit např. 1 kg rýže nízké kvality a 1 kg ovoce nebo zeleniny.

 

 

URBANIZACE

Lidé z vesnic se stěhují do měst s vidinou, že získají zaměstnání a vydělají si na živobytí, což není jednoduché. Mnozí venkované se tak ocitnou v městském slumu, kde žijí v chatrných obydlích postavených z odpadu, hlíny a dalších materiálů, které byly právě po ruce. Slumy se nacházejí po celé Indii – na venkově, na předměstích i v centrech měst. Žije v nich chudina, která si neumí nebo nemůže sama zajistit své základní potřeby.

Foto: Archiv DCH HKFoto: Archiv DCH HK

Nejen na předměstích, ale i v ulicích měst je velké množství povalujících se odpadků. Indové byli zvyklí po staletí žít přírodním způsobem. Vyráběli si obaly z přírodních materiálů jako jsou listy lopuchu, kukuřice apod. Likvidace těchto obalů je jednoduchá. Buď se spálí, nebo shnijí v přírodě. Moderní západní civilizace zavalila Indii plasty. Indové nebyli připraveni na umělé obaly a likvidují je stále stejným způsobem. Prastará metoda recyklace založená na tom, že většinu odpadků sežerou zvířata, dnes selhává. Ačkoliv funguje vykupování odpadu nebo existují tzv. sběrači surovin, kteří sbírají odpadky, Indie má s odpady veliký problém.

Foto: Archiv DCH HK

Přestože jsou ulice rušné a špinavé, prodejci se snaží udržovat své obchůdky a obchody v čistotě.

Foto: Archiv DCH HK

 

 

DOPRAVA

Doprava v Indii je plná dobrodružství a překvapení. Na silnicích se jezdí vlevo jako například v Anglii. Silniční pravidla se však téměř nedodržují.

Foto: Archiv DCH HKFoto: Archiv DCH HK

Na motorce jsou Indové schopní přepravit i pětičlennou rodinu. Bezpečnostní pásy, dětské sedačky a helmy nepoužívají. Stejně tak zpětná zrcátka, protože v těsném provozu by je brzy stejně ztratili. Na cestách jezdí vše, co má kola. Bezpečnost na silnicích se příliš nedodržuje a můžete se setkat s mnoha kuriozitami.

Foto: Archiv DCH HKFoto: Archiv DCH HK

V Indii se zvyšuje kvalita silnic a dálnic, jejichž počet stále roste. Tím přirozeně vzrůstá rychlost i počet dopravních nehod.

 

 

ZDRAVOTNICTVÍ

Čtvrtina indických dětí je podvyživených a náchylnějších k nemocem. Vážný problém v Indii představují TBC, malárie a slepota.

Foto: Pavel ZuchnickýFoto: Pavel Zuchnický

Mnohé děti se narodí HIV pozitivní. Někteří zdravotníci varují, že v Indii bude počet HIV pozitivních osob vzrůstat, pokud tu nebudou probíhat vzdělávací programy.

 

 

ŠKOLSTVÍ V INDII

Školní rok v Indii začíná v červnu a končí v březnu. Oficiální školní docházka začíná první třídou od 5 let a 10 měsíců.

Podle indické ústavy je vzdělání povinné pro všechny obyvatele do 14 let věku. Přesto nejsou do škol zapsány zdaleka všechny děti.

Na školách se děti učí mimo jiné i angličtinu. Po ukončení 5. třídy mohou přestoupit do třídy, kde je vyučování v angličtině.

Rodiče dětí z chudých rodin jsou často negramotní, a proto nevidí důvod, proč by své děti měli posílat do školy. Bývá obtížné je přesvědčit, že vzdělání je pro jejich děti důležité a znamená lepší budoucnost pro celou rodinu. Indičtí koordinátoři a dobrovolníci projektu Adopce na dálku vysvětlují důležitost vzdělání na pravidelných setkáních s rodiči a dětmi.

Foto: Archiv DCH HK

Chudí rodiče si nemohou dovolit pořídit dětem učebnice, školní pomůcky a uniformy, zaplatit cestu do školy a další věci spojené se školní docházkou. Na řadě škol se navíc musí platit školné.

Foto: Archiv DCH HKFoto: Archiv DCH HK

Nemalá část žáků z venkovských oblastí odejde ze školy ještě před ukončením povinné školní docházky. V některých oblastech Indie je negramotnost vyšší než 30 %.

Foto: Archiv DCH HK

Vesnické školy jsou často bez  hygienického zařízení. Někde chybí lavice a žáci sedí a píší na zemi. Žáci však bývají velmi disciplinovaní a školy si váží.

Foto: Archiv DCH HK

Dívky se často chtějí stát ošetřovatelkou nebo učitelkou a chlapci zase lékařem, inženýrem nebo technikem.

 

 


Lidé z chudých oblastí Indie jsou často odkázáni sami na sebe, proto se jim snažíme pomáhat.

Foto: Archiv DCH HK

Chcete také pomoci chudým indickým dětem?
Informace pro nové dárce najdete v sekci Realizace projektu.

Adopce na dálku®