Adopce na dálku®

Pomáháme chudým indickým dětem získat vzdělání

DLOUHODOBÁ PODPORA

JEDNORÁZOVÁ PODPORA

Doprovodné projekty

v chudých oblastech Indie

 

PODPORA VZDĚLÁNÍ
VÝSTAVBA BYDLENÍ
PODPORA ZDRAVÍ

Přednášky, besedy

 

o projektu ADOPCE NA DÁLKU®
a ŽIVOTĚ V INDII

Cesta dárce za podporovaným dítětem do Indie

Cesta dárce za podporovaným dítětem do Indie

V únoru letošního roku navštívil náš dlouholetý dárce indickou oblast Bangalore, kde se setkal s dívkou, kterou podporuje ve vzdělání.

S potěšením přinášíme všem našim příznivcům a dárcům projektu Adopce na dálku® povídání pana Karla Macka, které je plné zážitků a zkušeností z návštěvy podporované dívky Nehy Veroniky v Indii.

Setkání s podporovanou dívkou a její rodinou v Bangalore

V programu Adopce na dálku® jsem zapojen už několik let. Shodou okolností jsem byl vyslán do Bangalore na služební cestu, a tak mě napadlo, že bych se mohl sejít s podporovanou dívkou Nehou Veronicou a případně i její rodinou. Z hradecké charity mi v tom vyšli velmi vstříc, stejně tak z kanceláře ASHA, která program zajišťuje na indické straně.

V úterý 23. února 2016 si mě měl někdo z kanceláře ASHA vyzvednout a přivést. Nakonec mě čekalo lidí hned několik - otec Patrick, sestra Juliana, jedna z učitelek, maminka Nehy Veronicy. Neha Veronica tam byla také. Jak jsem později pochopil, podstoupili za mnou náročnou dvouhodinovou cestu přes celé město a ještě na mě poměrně dlouho čekali, než jsem skončil svá pracovní jednání. I tak byli samý úsměv.

Následovala cesta, kdy otec Patrick řídil a všichni kromě mě byli vzadu. Doprava v Bangalore představuje pravé dobrodružství, na které Evropan není zvyklý. Otec Patrick je ovšem skutečně zkušený řidič, takže jsme cestovali nejen bezpečně, ale také velmi svižně. Navštívili jsme Střední školu svatého Karla, kam Neha Veronica chodí.

foto: p. Karel Macek

Dozvěděl jsem se, že má ve třídě 93 spolužaček a žádného spolužáka, že výuka trvá tři hodiny v kuse a pak že teprve přijde přestávka na oběd. Mít vůli a schopnosti se za takových podmínek učit ve mně vzbudilo velikou úctu.

Dále jsme cestovali k Neze Veronice domů, kde nás čekal také její tatínek a bratr.

Rád bych řekl, jak se rodina jmenuje příjmením, protože přesně to ani nevím. Neha Veronica si za svým jménem píše pouze C, což je iniciála jména jejího otce. V Indii to běžně slouží jako příjmení. Její rodina mluví tamilštinou, což je jeden z nejstarších jazyků světa, a je už po generace katolická. Jejich byt byl jednoduchý a skromný, ale také čistý a opravený, že by se za to nemusel stydět ani český řemeslník. Dostal jsem čerstvý kokosový ořech s dírou, ve které bylo brčko. Čerstvá šťáva z kokosu je jeden z nápojů, které cizinci mohou v Indii pít bez obav (podobně jako balenou vodu).

Neha Veronica mi ukázala všechny své školní diplomy a medaile.

foto: p. Karel Macek

Pochopil jsem, proč nebyla v jazyce Hindi tak úspěšná jako v jiných předmětech - je to pro ni totiž už čtvrtý jazyk po angličtině, kannadštině a zmíněné tamilštině. Přeptal jsem se, co by chtěla dělat, až skončí střední školu. Řekla, že by ráda k vojenskému námořnictvu. Zarazilo mě to. Dívčina o dvě hlavy menší než já, křehké postavy, která potřebovala péči charitativních institucí, si volí kariéru, ve které možná bude stát tváří tvář Pákistáncům, aby ochránila svou vlast. Otázal jsem se rodičů, co oni na to, na takové nebezpečné povolání pro jedinou dceru. Maminka se ujala slova a bez zaváhání a s jiskrou v oku řekla, že je to volba jejího dítěte a že ona věří, že to její dítě doopravdy dokáže a že jí v tom chce maximálně podpořit.

Pak jsem jim předal několik drobností, sám jsem dostal nevšední dary v podobě šály, turbanu a věnce (pumaly), které obstarala, jak jsem pochopil, kancelář ASHA. Vyfotili jsme se, zavolal jsem manželce, která je všechny také krátce pozdravila, pomodlili jsme se a rozloučili se.

Tím ale večer ještě neskončil. Otec Patrick mě vzal se sestrou na večeři a pak také do prostor kanceláře ASHA. Byl jsem ještě plný velmi osobních dojmů z návštěvy, zatímco mi velmi podrobně vysvětloval mechanismy, jakými se vybírají děti do Adopce na dálku®. Dávají podporu nejvýše jednomu dítěti v rodině, které nesmí být jedináček (sirotci jsou pochopitelně výjimka). Rodiny se průběžně navštěvují a jsou mezi nimi některé skutečně velmi chudé. Až tak, že se jako návštěva do jejich příbytku ani nevejdou.

Dále mě seznámil s transparentností financování. Každé dítě disponuje spolu s jedním z rodičů reálným účtem v bance, kam nadace přímo posílá příspěvky z Čech. Shromažďuje veškeré podklady o tom, co by měla rodina za vzdělání zaplatit. Pokud rodina tyto věci nezaplatí, situace se řeší - napřed domluvou, pak případně ukončením.

Tato pravidla mi přijdou jako velmi uvážlivá a moudrá. I když to není to hlavní, co si z toho setkání odnáším, myslím, že je dobré, aby se o tom vědělo. Také jsem dal otci Patrickovi neformální dar, aby ho použil dle svého uvážení. On však navzdory mé vůli dar zapsal formálně na nadaci a poslal mi potvrzení elektronicky. Na pořádku a transparentnosti mu prostě záleží.

Jsem rád, že jsem se mohl s Nehou Veronicou setkat. Uvědomuju si, že to není žádná moje zásluha, že mohu někomu platit vzdělání ze svého nadbytku. Není ani mou zásluhou, že jsem se narodil na jiném místě planety, kde je větší hojnost. Proto cítím, že vděčnosti, které se mi dostalo, nejsem hoden.

Karel Macek