Adopce na dálku®

Pomáháme chudým indickým dětem získat vzdělání

DLOUHODOBÁ PODPORA

JEDNORÁZOVÁ PODPORA

Doprovodné projekty

v chudých oblastech Indie

 

PODPORA VZDĚLÁNÍ
VÝSTAVBA BYDLENÍ
PODPORA ZDRAVÍ

Přednášky, besedy

 

o projektu ADOPCE NA DÁLKU®
a ŽIVOTĚ V INDII

Pestrobarevný skauting po indicku

Reportáž nejen o setkání s indickými skautkami

Přečtěte si reportáž z Indie, jejíž zkrácená verze vyšla v časopise Skautský svět. Kromě popisu nečekaného setkání s indickými skautkami v článku najdete řadu barvitých postřehů z loňského putování za dětmi zapojenými do projektu Adopce na dálku.

Probouzím se v pomalu jedoucím vlaku, který má namířeno z velkoměsta Bangalore na sever indického státu Karnátaka. Nepatrně odhrnuji závěs, jenž mi skýtá soukromí před zvědavými pohledy lidí procházejících uličkou. Je sobota. Venku už je světlo. Zjišťuji, že velká část pasažérů v průběhu noci vystoupila. Zdá se, že moji čeští spolucestovatelé v protilehlém kupé ještě spí – až na Josefa Suchára, známého neratovského kněze a prezidenta Diecézní charity Hradec Králové. Pouze on z celé naší pětičlenné skupiny už Indii dříve navštívil.

Zanedlouho vystoupíme ve městě Belgaum. Blíží se konec jedenáctihodinové jízdy po kolejích. Volám našim hostitelům, abych je ujistil, že nemáme zpoždění. Uličkou prochází úklidová četa s nápisem „no tips“ (žádné spropitné) našitým na kapse. Pozoruji metaře, jak za jízdy otvírá dveře vlaku a vyhrnuje odpadky ven. Poté rozlévá do uličky nějakou dezinfekci. Ve vlaku platí zákaz kouření. Porušení se trestá nízkou pokutou 200 rupií (v přepočtu necelých 70 korun). Naopak za obtěžování žen provinilci hrozí až dva roky za mřížemi.

Cílem naší cesty je návštěva partnerů hradecké diecézní Charity, kteří v oblastech Bangalore a Belgaum koordinují projekt Adopce na dálku®. Součástí této návštěvy jsou prohlídky vzdělávacích institucí, setkání s žáky základních škol, s nadějnými vysokoškoláky i s úspěšnými absolventy.

Do školy i v sobotu

Na nádraží v Belgaum nám hostitelé na uvítanou věší na krk voňavé řetězy z živých květin. Následně nás odvážejí na místní biskupství, kde budeme několik dní ubytováni. Po krátkém občerstvení se vydáváme do nedaleké školy. V ředitelně nás kromě paní ředitelky vítá skupinka pěti dívek v modrých skautských krojích s různobarevnými šátky. Dívky se záhy vrací do svých tříd. Na osvěžení dostáváme skleničky se záhadnou tekutinou. „To je šťáva z kokosových ořechů,“ dozvídáme se vzápětí.

„Do naší školy nyní chodí celkem 913 dětí – od předškoláků až po žáky 10. tříd. Deset z nich získává finanční pomoc díky vašemu charitnímu projektu Adopce na dálku,“ sděluje nám paní ředitelka. Třídy skoro praskají ve švech, do některých se musí vejít až 88 dětí! V některých lavicích sedí žáci po třech, zvláště těm starším jsou malé lavice velmi těsné. Ve většině tříd probíhá výuka v kannadštině, která je oficiálním jazykem státu Karnátaka. Jen v několika třídách je vyučovacím jazykem angličtina.

Řeč se brzy stáčí ke skautingu. „Je běžné, že skauti chodí do školy v krojích?“ ptáme se. „Každý den ne, jenom v sobotu,“ odpovídá ředitelka, čímž nevědomky upozorňuje na jednu odlišnost – indické děti chodí do školy i v sobotu, volnou mají pouze neděli. „Po vyučování tu skauti mají svůj vlastní program, který vedou dvě z našich učitelek. Hodně cvičí, tancují a zpívají. Občas také táboří ve stanech.“ Malým skautkám se tu prý neříká světlušky, nýbrž bulbuls (bulbulové jsou zpěvní ptáci, jejichž domovem je jižní a jihovýchodní Asie).

Indická skautská organizace patří k největším na světě

Skauting nebyl pro všechny

Na volném prostranství před školou utvořili skautky čtyři kroužky po deseti a hrají nějakou hru. Jejich vedoucí má na sobě pestrobarevné červeno-zeleno-bílé šaty. Na krku jí visí stuha s píšťalkou. Hra končí, dívky postávají v hloučku a vedoucí uvazuje jedné z nich kolem krku světle šedý šátek s lemem v barvách indické vlajky. Některým skautkám se nad pravou náprsní kapsou vyjímá domovenka s nápisem The Bharat Scouts and Guides. To je oficiální název indické skautské organizace, která dnes sdružuje přes 5,5 milionu členů a patří k největším na světě.

Skauting si do Indie našel cestu již v roce 1909, ale zpočátku byl otevřený pouze dětem evropského původu. Indičtí vlastenci se s tím však nehodlali smířit a založili vlastní skautskou asociaci pro indické chlapce. První dívčí oddíl zahájil činnost v roce 1911. Sjednotit skauty v Indii do jedné organizace se nepodařilo ani zakladateli skautského hnutí Robertu Baden-Powellovi, který Indii navštívil v letech 1921 a 1937. Ke sjednocení došlo až v roce 1950, tedy tři roky po vyhlášení indické nezávislosti.

Malým indickým skautkám se v Indii říká bulbulové

Jako v cestopisném filmu

Po obědě se vydáváme na návštěvu dvou venkovských škol, do nichž chodí děti chudých rolníků. Cestou míjíme pole s bavlnou. Předjíždíme páry zapřažených volů s dlouhými rohy a motorky převážející objemné otepi suchých větví nebo cukrovou třtinu. Při každém předjíždění je potřeba pořádně zatroubit, aby nedošlo ke kolizi. Některé ženy jdou podél silnice s těžkými břemeny na hlavách. Připadám si, jako kdybych se ocitl v nějakém cestopisném filmu.

Před první školou sedí žáci disciplinovaně na zemi v několika řadách. Zástupci školy nám jako výraz úcty dávají na krk další květinové řetězy a malují nám na čelo červenou tečku zvanou bindi. Tato tečka byla tradičně určena vdaným indickým ženám, dnes se ale běžně používá jen jako ozdoba. Následuje několik hudebních a tanečních vystoupení v podání vybraných dívek. Poblíž školy vidíme, jak se na zemi suší kuličky obiloviny zvané čirok. Večer dostaneme ochutnat chlebové placky upečené z čirokové mouky, kterým se říká roti a podobají se známějším plackám chapati. Ty se připravují z celozrnné pšeničné mouky.

Ve druhé z venkovských škol potkáváme mladou učitelku Gayatri oblečenou v růžovém sárí. Na čele blízko obočí má nalepenou malou tečku. „Pocházím z velmi chudé rodiny, moje maminka je pradlena. Jsem vděčná projektu Adopce na dálku za to, že jsem mohla získat lepší vzdělání než moji rodiče,“ říká plynulou angličtinou dvaadvacetiletá Gayatri, která nyní učí děti na prvním stupni. Působí poněkud plachým dojmem, očividně není zvyklá odpovídat na zvídavé otázky návštěvníků z daleké Evropy. Po krátkém rozhovoru se s ní loučíme. „Díky nám teď budete nejznámější indickou učitelkou v České republice,“ podotýká Josef Suchár a všichni se tomu smějí.

Gayatri se díky Adopci na dálku mohla stát učitelkou

Strojní inženýr i účetní

V neděli dopoledne míříme na návštěvu chlapeckého a dívčího internátu Divine Mercy v Belgaum. Internátní škola a dívčí internát byly postaveny s finanční podporou hradecké diecézní Charity. Potkáváme několik desítek dětí. Některé z nich pocházejí z oblastí vzdálených několik set kilometrů. Všechny mají výrazné tmavé oči a na tvářích široké úsměvy. Většinu z nich na dálku podporují čeští dárci. Dívky krásně zpívají. Ukazují nám svoje ložnice, kde jsou nahusto rozmístěné dvoupatrové postele. Chlubí se, že tu mají zrcadlo, a ukazují nám svoje rukodělné výrobky. Na přilehlé zahradě nám podávají zelený plod zvaný kvajáva. Je sice ještě nezralý, ale do týdne by měl dozrát a trochu zežloutnout.

Odpoledne je na programu vystoupení dětí z této internátní školy, které má mimořádně vysokou úroveň. Po představení už na nás čekají absolventi programu Adopce na dálku®. Někteří z nich ještě studují na vysoké škole, jiní už pracují. Každý se nám stručně představuje: „Jmenuji se Stephen a už dva a půl roku pracuji jako strojní inženýr v jedné firmě blízko mého domova. Mám dobrou práci. Vím, že bez vaší pomoci by to nebylo možné. Dnes stojím na vlastních nohou a mohu podporovat svoji rodinu. Pomáhám i dětem ze sousedství.“ Kromě Stephena přišli učitelka, účetní, začínající podnikatel a další. Za skupinkou pracujících sedí vysokoškoláci, jejichž studium je financováno z Tříkrálové sbírky prostřednictvím projektu Univerzita.

Setkání s mladými vzdělanými Indy patřilo k nejsilnějším zážitkům našeho dvoutýdenního pobytu. Jejich příběhy ukazují, že pomoc chudým indickým dětem má smysl.

Velmi zdařilé vystoupení žáků internátní školy v Belgaum

Související články

Vzpomínky na Indii (11. květen)
Návštěva 2017 (25. leden)