23. srpna 2019 Z domova

Příběh nové kolegyně týmu Adopce na dálku

V srpnu letošního roku nastoupila do týmu Adopce na dálku nová kolegyně a již s nadšením organizuje letní rozesílání dopisů dětí z Indie. Dárci mohou očekávat, že právě ona bude s nimi jednat o průběhu podpory dětí na základě zpráv z Indie. Poprosili jsme ji, aby se představila našim dárcům.

Jmenuji se Pavlína Králíková a v nedávné době jsem nástoupila do nového zaměstnání v Adopci na dálku. V průběhu bakalářského studia jsem absolvovala opakovanou praxi v Diecézní charitě a poslání Adopce na dálku mě oslovilo hned od začátku. Vystudovala jsem bakalářský obor Transkulturní komunikace a delší dobu jsem přemýšlela nad tím, kam by mě studium humanitního oboru mohlo zavést. Od začátku jsem však věděla, že chci z práce chodit domů s pocitem, že dělám něco prospěšného. Adopce na dálku pro mě tedy byla jasnou volbou, a to nejen proto, že pomáhá, ale proto, že pomáhá právě tam, kde je to potřeba. O tom, jak krutá může být chudoba, jsem se přesvědčila na vlastní oči.

V loňském roce jsem odcestovala na Srí Lanku, která je jak geograficky, tak kulturně relativně blízká životu v Indii. Na Srí Lance jsem se seznámila se starším mužem, který mě zavedl do svého domova. Ve chvíli, kdy mě zval na šálek čaje, jsem ještě vůbec netušila, že mě zavede do samého centra zchátralých slumů, ve kterých tito lidé přežívají. Představil mi svou 5člennou rodinu, krčící se ve slumu velkém asi tak jako naše koupelna. S úsměvem mě všichni přivítali a pohostinně mi nabídli čaj a sušenky.

Vzpomínky na usměvavé domorodce ze Sri Lanky mě utvrzují v tom, že to, co Adopce na dálku dělá, má opravdu smysl.